Jak jsem pokřtil fotoaparát

Jednoho krásného podzimního rána se probouzím, a zjišťuji, že je k mé radosti, po dlouhé době, konečně pěkné počasí. Po rozhodování, co s načnutým dnem, a zvážení protikladů, tvořených mými zájmy a nezdolnou leností, se rozhoduji, že vyženu pavouky z fotoaparátu a vyrazím za "dobrým světlem". Přemýšlím, kam že to bude, a vzhledem k pokročilé hodině mého probuzení se rozhoduji pro relativně nedalekou Brněnskou přehradu.

Vyrážím tramvají směrem k přehradě, a těším se na pěkné záběry, podbarvené podzimní náladou zlatého listí a odrazy azurového nebe od hladiny přehrady. Vystupuji na zastávce Přístaviště, od které odcházím směrem k přístavišti brněnské lodní dopravy, která je již mimo provoz, a dále k přehradní hrázi, kde zjišťuji, že vzhledem k relativně suchému počasí v nedávné minulosti, je v jezeře málo vody. Chvíli koukám z hráze na obě strany, a odcházím dále proti proudu po levém břehu směrem k Sokolskému přístavišti, kde jsou v této době již prázdné pláže, a více přírody. Cestou zkouším různé záběry, ale nemohu najít to pravé místo. Stále pokračuji podél břehu, chvílemi jen tak sedím a koukám na hladinu s drobnými vlnkami, ve kterých se odráží třpytivé odlesky podzimního slunce.

Po pravé straně v dálce vidím vyklizené betonové přístavní molo, zakončené schody, vedoucími přímo do vody. Tuším, že by se z tohoto místa daly pořídit pěkné záběry, a odcházím k molu. Procházím po betonovém povrchu mola ke schůdkům, kde odkládám stativ, odstraním pouzdro z mého Nikona FM-10, a mé oko již olizuje čočku v hledáčku Nikona a hledá optimální kompozici. Zlaté odlesky slunečního světla od vlnek na hladině romanticky dokreslují obraz jezera s pozadím, které je jemně zamlžené vodním oparem v dálce. Vzhledem k tomu, že chci být co nejblíže k hladině kvůli maximální perspektivě scény, postupuji pomalu schůdek po schůdku dolů, až se dostávám na poslední schod nad hladinou. S foťákem u oka zjišťuji, že bych mohl ještě níž, a proto postupuji na schodek, který je asi půl centimetru pod hladinou, což mi však nevadí, protože mám dobré boty s vysokou podrážkou. S okem neustále přilepeným na hledáček lačně lovím nejvhodnější obraz, při čemž v zápalu vášně mi uniklo, že mírně potopený schod je pokrytý vrstvou vodních řas, o nichž je všeobecně známo, že jsou značně kluzké. V tu chvíli však již mé podrážky definitivně ztratily kontakt s rodnou planetou Zemí, a překrásný obraz podzimní krajiny, procházející objektivem do mého oka se naráz rapidně mění, a v hledáčku vidím před sebou stejně jako já vylekané živočichy z čeledi kaprovitých, kteří pózují před objektivem. Vzhledem ke v tuto chvíli získaným poznatkům o prostředí, ve kterém jsem se tak najednou vyskytl, se tuto krizovou situaci snažím řešit, a to hlavně s ohledem na můj fotoaparát, jehož základní charakter konstrukce napovídá, že podvodní fotografování pro něj nebude to pravé ořechové. Úporně zápasím s živlem v místech, kde je velká hloubka, protože jsem u přístaviště lodní dopravy, při čemž se snažím nejprve dostat na sucho foťák, a potom svoji tělesnou schránku, která teď již dehydratací rozhodně netrpí. Protože molo je nad hladinou poměrně vysoko, nezbývá, než využít opět kluzké schody, kde podruhé zjišťuji, že vodní řasy by mohly bez studu konkurovat ledovému povrchu, a ve snaze nevrátit se zpět do podvodního světa, se pokouším vlastním kolenem rozdrtit betonový schod. I v tomto případě zvítězily fyzikální zákony, a schod zůstal neporušen.

Nějakým záhadným způsobem se dostávám na první suchý schod, a má veškerá pozornost hned patří mému Nikonu, který teď pro změnu nemá vodu zvenku, ale zevnitř. Rychle vtáčím exponovaný film zpět do kazety a otevírám přístroj, abych zbytkům vodního živlu vytvořil dostatečný prostor pro návrat tam, kam patří. Několik málo náhodných přihlížejících, mezi jejichž vášně nepatří drahé fotografické přístroje, sledují mé vrcholné výkony a snahy, ve kterých jsem doposud upřednostňoval přístroj před svojí tělesnou integritou, s viditelným nepochopením. Nevadí, řekl jsem si, dobře jim tak, protože neví, o co přichází.

S veškerým oblečením, nasáklým vodou, odcházím poněkud těžkým krokem, doprovázeným podivnými čvachtavými zvuky vycházejícími z mé sportovní obuvi, na travnatou pláž, která se rozprostírá kolem přístaviště. Zde zahajuji tu nejzákladnější údržbu oděvu a obuvi, při čemž vychází najevo, že v kapse vesty mám ještě mobilní telefon, a neméně důležitý toaletní papír, který se teď už nepodobá ničemu známému. Vše uvádím do minimálního přijatelného stavu, ve kterém bych mohl odcestovat tramvají, aniž bych zanechával mokré loužičky. Moc se mi to nedaří, ale protože k zastávce městské hromadné dopravy to jsou ještě asi čtyři kilometry, doufám, že cestou to nejhorší ze mne díky zemské přitažlivosti zteče, čemuž dávám ještě dostatek příležitosti konzumací jednoho piva "na stojáka", protože sednout jsem se neodvážil. Naštěstí svítí sluníčko, takže mi není zima, a celou událost beru jako daň za fotografickou vášeň, kterou občas nejeden fotograf musí zaplatit.

Cesta domů proběhla dobře, v tramvaji ze mne už nekape a ani nebudím nežádoucí pozornost ostatních cestujících. Pro jistotu se snažím o nikoho se neotírat. Doma otevírám svého Nikona, sundávám objektiv, a zjišťuji, že mezi objektiv a velmi choulostivé lamely závěrky se prakticky voda nedostala. Fotoaparát i objektiv nechávám řádně vysušit, a skvrny, které zůstaly na plastech přístroje po kapkách vody odstraňuji vyleštěním flanelem. Konečně nastává chvíle očekávání. Kompletace přístroje a jeho přezkoušení. Nikon obstál výtečně- vše funguje, mobilní telefon vše taky přežil bez úhony, a já už jsem taky vcelku v pořádku- až na to koleno, které mi teď opticky připomíná, že beton je tvrdší.