Skenování ve fotografii

O skenování obecně

Především si musíme říci, z jakého důvodu chceme naše záběry digitalizovat. Pokud se nám jedná o archivaci, je lepší na to zapomenout a kvalitně archivovat negativy, případně diapozitivy. Obé totiž mají při archivaci podstatně delší životnost, než vypálené CD. Počítejte s tím, že fotografie vypálené na běžné levnější CDRW vydrží jen pár let, než se stanou pro počítač nečitelnými. Inu každé pohodlí totiž něco stojí. Pokud však chceme fotografie z jiného důvodu digitalizovat, je nejjednodušší cestou skenování. Nyní si musíme rozmyslet, jak často, jaké množství budeme skenovat, a z jakého média. Nejlepší skeny pochopitelně dostaneme skenováním diapozitivů na profesionálním filmovém skeneru. Toto se ovšem vyplatí při velkém pracovním objemu, protože tyto přístroje se cenově pohybují řádově v desetitisících korun, a mají tu nevýhodu, že pokud potřebujeme naskenovat starší fotografie, od kterých se již nezachoval negativ, či je poškozený několikerým protahováním minilabem, máme smůlu. Existují i poloprofesionální filmové skenery v cenách od cca 12.000,-Kč, ale opět s uvedenou nevýhodou, a je nutné podotknout, že zhruba za poloviční cenu již dnes koupíme deskové skenery s možností skenování filmů, z nichž dostaneme prakticky stejný výsledek, jako z poloprofesionálních filmových skenerů, a máme možnost skenovat cokoliv. Tyto přístroje jsou ideální volbou pro ty, kteří nebudou týdně skenovat několik filmových pásů, při čemž požadují jistou kvalitu. U těchto deskových přístrojů je totiž manipulace s filmovými pásy méně pohodlná, než u filmových skenerů - musíme je zakládat ručně. V každém případě opravdu- a myslím to skutečně vážně- je vhodné koupit přístroj značkový. U filmových profi a poloprofi jsou vynikající Nikony a Minolty, u deskových se skenováním filmů pak Canony a Epsony ( ještě by se dalo hovořit o HP, ale ty mívají dost problému s ovladači, a Umaxech, ale ty většinou dodávají filmové nástavce zvlášť a velmi draho). Protože zde nechci poškozovat některé výrobce, nebudu uvádět značky, které nejsou zrovna kvalitní a spolehlivé, ale když se budete držet těchto uvedených, máte kvalitu zaručenou, a u deskových Canonů a Epsonů i za velmi dobré ceny. Přehledy konkrétních modelů zde nebudu uvádět, protože výrobci se v tomto směru předhání, a nové modely jsou každou chvíli, takže za pár měsíců už budou zase nové a lepší. Jen bych ještě uvedl na pravou míru problém snímačů. Můžeme se setkat se dvěma druhy snímačů, a to s CCD a CIS. CCD snímač využívá k osvětlení předlohy studenou katodovou lampu, se kterou skenery dosahují dnes již celkem vysoké denzity a tedy i potřebné kvality. Potřebují své napájení. CIS snímače používají na osvětlení LED diody, takže jejich odběr je minimální a bývají napájeny přímo z počítače přes USB kabel. Nedosahují však takové kvality, jako CCD. CIS snímače využívají většinou skenery UltraSlim, tedy velmi tenké a lehké. Osobně se přimlouvám rozhodně za CCD přístroj.
Pro skenování také musíme mimo výkonu skeneru, uvažovat i o výkonu svého počítače. Mnohdy dostávám dotazy zda bude stačit ta, či ona grafická karta- určitě bude ! Ta totiž není až tak důležitá, protože pracujeme s hotovým obrazem, takže grafický akcelerátor se zde neuplatní. Nejdůležitější je operační paměť ( RAM ). Uvažujme takto : Budeme-li pracovat s obrazovými soubory o velikosti cca 100-250Mb, budeme pro seriozní práci potřebovat právě minimálně tolik volného místa v RAMce. Takže musíme počítat kolik si pro sebe zabere operační systém, program pro práci s fotografiemi, skener, a kolik nám zbyde na fotku samotnou. Já osobně mám 256 MB RAM, a sice to jde, ale osobně bych doporučil minimálně 512 MB, lépe 1024 MB. Také výkonější procesor není k zahození. Řekl bych, že na 300MHz procesoru to už nebude to pravé ořechové, ale samozřejmě taky to funguje (trochu). Obecně se v tomto směru dá říci, že kdo nespěchá, nemusí utrácet za lepší hardware. (Pozor, teď nemluvím o skeneru!)
Skenování samotné není složité. Pokud je skener dobře seřízen ( což u značkových modelů bývá ), není třeba a ani není žádoucí měnit nastavení ostření, barev, kontrastu a jasu. Skeny bude pravděpodobně potřeba doostřit, ale toto je vhodnější dělat v nějakém programu pro úpravu fotografií, než při skenování, kde nemáme tak dobrou kontrolu, jako ve specializovaném software. I přes mnohé možnosti některých strojů co se týče odstraňování prachu, se snažíme předlody zbavit prachových částic předem, s využitím některých antistatických nástrojů, či prosředků. Samozřejmě je třeba předlohy pokládat na plochu skeneru rovně, protože jejich následné rovnání v programech není jednoduché. Také používání automatického skenování několika záběrů naráz je lepší nepoužívat, protože při něm dochází často k nežádoucímu ořezu. Podrobnosti o skenování jednotlivých předloh popíšu níže.

Rozlišení, barevná hloubka, formáty

U všech skenerů se setkáme s důležitými parametry, kterými jsou rozlišení a barevná hloubka. Rozlišení udává, kolik bodů na jeden palec (inch= 2.54mm) skener umí

bity	počet barev	bity	počet barev	bity	počet barev
8	256	15	32.768	22	4.194.304
9	512	16	65.536	23	8.388.608
10	1.024	17	131.072	24	16.777.216
11	2.048	18	262.144	32	4.294.967.296
12	4.096	19	524.288	36	68.719.476.736
13	8.192	20	1.048.576	48	281.474.976.710.656
14	16.384	21	2.097.152

snímat. Obecně se dá říci, že čím vyšší rozlišení má, tím by měl být kvalitnější. Jenže s rozlišením pochopitelně roste i datová velikost výsledného obrázku, a to logaritmickou řadou, nikoliv lineárně, a s tím musíme počítat při nastavování rozlišení. Pokud nastavíme při skenování fotografie 9x13cm rozlišení 2400 dpi, můžeme počítat s tím, že na i dost velký HDD se moc fotografií nevejde (pochopitelně bez komprimace). Pokud ale budeme skenovat zase v příliš malém rozlišení, budeme omezeni při případném požadavku na kvalitní tisk v budoucnu. Jaká vhodná rozlišení nastavit popíšu níže.
Samozřejmě i barevná hloubka je důležitá, ale u značkových skenerů již nenajdeme model, který by neuměl 48 bitů. V tabulce vidíte, kolik barev umí skener rozlišit v jednotlivých barevných hloubkách. Co se týče tohoto, můžeme se však setkat se dvojím označením barevné hloubky. U některých přístrojů je udáváno například barevná hloubka 48 bitů. Jinde se však setkáme s označení barevná hloubka 16 bitů/kanál. Vzhledem k tomu, že v digitálním obraze máme 3 kanály ( RGB ), je výsledná barevná hloubka 3x16, tedy opět 48 bitů. Stejně jako u rozlišení, musíme i zde nastavovat s rozumem, protože i zde roste datová velikost výsledného skenu. Pokud budeme skenovat například fotky pro prohlížení v počítači, nebudeme pochopitelně nastavovat barevnou hloubku 48 bit., ale použijeme maximálně 24 bitovou hloubku, která je pro monitor naprosto dostatečná, ale postačí i 16 bit. Pokud budeme chtět fotografie tisknout, případně nechat dělat chemické fotografie, bude vhodnější použít hloubku od 24 výše. Pokud však naskenujete fotku 9x13 v rozlišení 2400 dpi a v barevné hloubce 48 bit, počítejte s tím, že na CD se vám vejde v nejlepším případě jediná fotografie !!!, jak můžete vidět v tabulce na konci stránky.
Dostáváme se k obrazovým formátům. Mnohé skenery vám po naskenování nabídnou výběr z několika formátů, ve kterých chcete fotografie uložit. Nejznámější je formát JPG, který je zároveň nejpoužívanější, ale také nejhorším co do kvality, protože používá ztrátovou kompresi. Proto upozorňuji, že tento formát je vhodný pouze pro uložení fotografií do počítače pro jejich prohlížení, a ideální na web, protože je možné s ním dosáhnout velmi malého datového objemu obrazu - řádově desítky kb, ovšem za cenu ztráty kvality, která je však pro monitor počítače dostačující. Dalším formátem je TIFF, který je podstatně vhodnější, protože u něj nedochází ke ztrátám na kvalitě, ovšem za cenu velkých objemů dat, podobně jako u čisté bitmamy, tedy formátu BMP, který také některé skenery nabízí. V poslední době se však blýská na lepší časy, protože se objevil nový formát, a to JPG2000 (s příponou j2k), který dokáže stejně jako JPG obraz dost zkomprimovat, ale s daleko lepším kvalitativním výsledkem. Zatím však neznám skener, který by tento formát nabízel. Je však možné obraz uložit v BMP a později jej převést na J2K například ve Photoshopu, pro který je k dispozici plugin, který již tento formát podporuje. Nejnovější verze Photoshopu by jej již měly standardně obsahovat. Fotografie uložené v tomto formátu jsou datově také malé, ale při stejné komprimaci jako JPG jsou oproti tomuto formátu datově větší, a lze z nich pořídit i kvalitní chamické fotografie, či tisky. Rozdíl v kvalitě při stejném rozlišení a kompresi je mezi JPG a JPG2000 dobře viditelný i na monitoru počítače.

Skenování fotografií

Jak jsem nastínil, pro skenování fotografií budeme potřebovat deskový skener. Pokud budeme skenovat jenom fotografie a neuvažujeme o negativech, či diapozitivech, není nutné se nějak zvláště zaobírat rozlišením přístroje, protože při skenování fotografií 9x13 cm je dostačující nastavit rozlišení od 600dpi, z nějž dostaneme výsledný obraz o velikosti 2.126x3.070 bodů. Toto považuji za minimální potřebné rozlišení, protože například fototiskárny HP požadují minimální rozlišení skenu 600dpi pro použití tiskové technologie PhotoRet. Nutno však říci, že skenery s tak malým rozlišením se dnes již nevyrábí, a i ty nejlevnější poskytují rozlišení minimálně 1200 dpi. Na druhé straně je ale nutné se zamyslet nad nastavováním vysokého rozlišení skenu, protože vzniklý obraz má již takový objem dat, že běžný počítač již má někdy dost problémů takovou fotografii jenom otevřít. Osobně jsem se dostal při skenování fotografie 9x13 cm v rozlišení 4800 dpi a barevné hloubce 24 bit na 1.05GB na fotku ( to je přes 1.000 MB !!! ) Procesor z toho málem dostal infarkt a RAMka to pochopitelně také dávala najevo dlouhým přemýšlením kam s daty. Také musíme uvažovat o vhodné předloze. Vhodné jsou pouze fotografie s lesklým povrchem. Pokud použijeme matný, či rastrovaný povrch, nedosáhneme dobré ostrosti skenu, a o to více potom budeme muset doostřovat v příslušném software, ovšem s doostřováním opatrně! To co na monitoru ještě vypadá slušně, se již může při tisku projevit jako silně přeostřené.

Skenování negativů a diapozitivů

Jak jsem uvedl v úvodu, zde máme několik možností. Při předpokládaném velkém objemu skenovaných materiálů je ideální volbou profesionální filmový skener. Ty mají výhodu v tom, že zakládání a posouvání filmu je většinou automatické, a navíc mají všechny hardverové odstraňování prachu a škrábanců, spočívající v tom, že snímek je mimo několik hlavních skenovacích průchodů ještě přeskenován infračerveným světlem, které identifikuje vady materiálu a prach, tato místa na skenu odstraní a nahradí dopočítanými hodnotami barev. Tyto přístroje se dnes cenově pohybují cca nad hodnotou 20.000,-Kč. Další volbou jsou poloprofi filmové skenery, které mívají jednodušší vybavení, a některé jen softverové odstraňování prachu a škrábanců, které však často jenom zhorší ostrost skenu a proto jej většinou uživatelé vypínají. Jsou však dobrou volbou pro střední objem skenovaného materiálu v domácích podmínkách, a cenově se pohybují od cca 12.000,-Kč. Pro ty, kdo potřebují skenovat i ploché odrazové předlohy a jejich objem skenovaných filmů nebude tak vysoký (jde pouze o časovou náročnost, ne kvalitativní), je ideální volbou nějaký deskový skener s přívlastkem Foto, které dnes již dokáží velmi kvalitně skenovat i diapozitivy a negativy, i když zakládání je méně pohodlné, než u těch filmových. Cenově přijatelné přístroje s velmi dobrou kvalitou se pohybují již od cca 5.000,-Kč. Pro náročné amatéry jsou k mání například Canon Canoscan 5000F, či Epson Perfection 2400 Photo ( kolem 5.500,-Kč), či pro velmi náročné Canoscan 9000F, nebo Epson Perfection 3200 Photo (kolem 12.000,-Kč), všechny s připojením přes USB 2.0, a denzitou v rozmezí 3.3-3.4, což je na deskové skenery vynikající a ještě nedávno taková denzita u deskového skeneru spadala do oblasti sci-fi.
Při skenování filmových políček je pochopitelně požadováno podstatně vyšší rozlišení, než u fotografií. Zde je vhodné použít rozlišení cca od 2000 dpi ( filmové políčko má rozměry zhruba 1x1.5 inch). Je zde však vzhledem k velkému rozlišení nutností zbavit povrch filmů prachu, protože při rozlišení 2400dpi zabere prachová částice o rozměru 0.1mm přes 9 pixelů, při čemž na monitoru 17" s nastaveným rozlišením 1024x768 má potom tato částice délku 3mm, díky čemuž přímo bije do očí.
Při skenování negativů všechny výše uvedené přístroje dokáží automaticky převést negativ na pravé reálné barvy, a to bez problémů. U levnějších neznačkových skenerů však tento převod není příliš korektní, a hotový sken má spíše azurový nádech, což odpovídá invertované hnědooranžové barvě negativu, ale to my nechceme.

Přehled datové velikosti podle nastavených parametrů

Zde si ukážeme rozdíly v datové velikosti skenu podle nastaveného rozlišení skenování a barevné hloubky. Všechny skeny vznikly z jedné stejné fotografie velikosti 9x13 cm, a byly uloženy v nekomprimovaném formátu TIF a komprimovaném JPG, a JPG2000 (J2K) v 50% kvalitě.

Skeny fotografie 9x13 cm, bez komprese, a s kompresí v JPG a J2K
rozlišení	bar. hloubka	data TIF	data JPG*	data JPG2000*	bar. hloubka	data TIF
300dpi	24 bit	4,4 MB	189 kB	2.7 MB	48 bit	8 MB
600dpi	24 bit	17,5 MB	753 kB	11 MB	48 bit	35 MB
1200dpi	24 bit	70 MB	3 MB	43.5 MB	48 bit	140,6 MB
2400dpi	24 bit	281 MB	12.09 MB	174.8 MB	48 bit	562 MB
4800dpi	24 bit	1,09 GB	46.9 MB	678.4 MB	48 bit	2,19 GB
* : U formátů JPG a JPG2000 byly snímky uloženy v kvalitě 50%

Podle této tabulky si můžete udělat přibližný obrázek o tom, jaké jsou při jednotlivých nastaveních následné archivační možnosti podle použitých médií. Jak vidíte, pokud někdo chce archivovat digitalizované fotografie ve velké kvalitě, neobejde se bez vypalování DVD. V posledních dvou řádcích vidíte, že při některých parametrech se na CD nemusí vejít ani jedna celá takto naskenovaná fotografie. Pochopitelně i na DVD by se při takových parametrech nevyplatilo archivovat, ale při rozumné komprimaci je to jistě nejvhodnější médium, a v poslední době se začaly objevovat i vypalovačky dvouvrstvých DVD, ale média jsou pochopitelně ještě dost drahá.

---